Tovarna Richard uvnitr

(zcela nové stránky o podzemí jsou ve výstavbě)

Uvnitř podzemní továrny Richard

(chodba D)

Jména autorů – majitelů jednotlivých fotografií,

je možné přečíst po přejetí myší po fotografii.

Upřesnění:

Vážený návštěvníku.

Základní část těchto stránek byla vytvořena v roce 2000, tedy v době, kdy bylo ještě možné si tuto úchvatnou a tajemnou stavbu bez problémů prohlédnout.

Stránky jsou pojaty jako fiktivní výprava do podzemí a veškeré poznatky jsou nastřádány z mnoha a mnoha několikahodinových výprav. Pro upřesnění jsem se snažil používat číslování, které bylo použito na mapě z časopisu Krasová Deprese (KD). Může se stát, že některá číslování jsem použil nesprávně; v tom případě se většinou jedná o místa, kde se stýká více chodeb a rozlišit tu správnou nebylo nejjednodušší. Za drobné nepřesnosti se omlouvám, a dopátrám-li se správnějšího značení, vše uvedu do pořádku. Poznámky psané kurzívou jsou pouze mou domněnkou či osobním názorem; prosím proto, aby byly jako takové i pochopeny.

Podzemí – Richard I.

Hned za vraty čeká potopa. Na podlaze jsou sice ve vzdálenosti kroku položené cihly, avšak i při svitu baterky není žádné umění netrefit se a stoupnout do chladné vody. Ani mé téměř vodotěsné kanady nevydržely a já jsem měl dojem, že mně teče do bot. Někomu se podařilo zapadnout až po kolena do drenážní strouhy u stěny (ale to patří k věci – nestane li se nic horšího, nemá cenu si toho všímat).
Po několika metrech hladina naštěstí klesá a my tak konečně stojíme na suchu. Holínkáři se přezouvají do vhodnější a hlavně pevnější obuvi. Poté přichází ke slovu otázka osvětlení, a tak si každý kontroluje svoji výbavu. Ze syčení a charakteristického zápachu, vyplývá, že vedle baterek přicházejí ke slovu i karbidové lampy.
Pro natáčení a fotografování je potřeba mnoho kvalitního světla, které musí vydržet delší dobu, a tak je jeden z členů výpravy vybrán, aby nesl na zádech autobaterii, která je upevněna v dětské autosedačce. (nést v podzemí Richardu na zádech několik hodin autobaterii je poměrně kvalitní výkon)
Poslední kontrola výstroje – a můžeme vyrazit směrem k tajemným prostorám továrny Richard.

Ještě je možné se vrátit …

(dnes již unikátní fotografie vstupních vrat z vnitřní části chodby D)

Pokaždé, když sem vstupuji, mám nepopsatelný pocit – tajemné obrovské prostory dráždí moji obrazotvornost, a tak se pokouším představovat si, jak to tady asi mohlo tenkrát vypadat.
Hned za rozbořenou cihlovou vyzdívkou, začíná Milan za asistence osvětlovačů natáčet. A že je co, to snad ani nemusím dodávat. Odvolávám „paní psovou“ ze záběru a spolu se vydáváme na individuální průzkum do první chodby na pravé straně.
Zdá se, že zde vládlo čilé pracovní tempo, protože se tam kdosi snažil prokopat zával. Musel to být nadšenec, který byl pro věc opravdu zapálený, protože dílo, které tu vytvořil, představuje v daných podmínkách úctyhodný výkon.

Hned v dalším výklenku je slyšet neustálé kapání vody. V bahně se ztrácí z vrchu vedoucí kabel a pozůstatek starého větracího vrtu, do kterého byla vsunuta kovová roura. V jedné části chodby zůstal kousek zapomenuté koleje a je zde možné spatřit, jakým způsobem byla prohlubována chodba. Samotná kolej je na vyvýšeném náspu a u stěn je naopak podlaha zahloubena. Ve stěnách je možné občas zahlédnout charakteristické stopy po vrtáku a někde i otvory připravené na nálože pro odstřel při těžbě. V této části nám nic nepřipomíná budovanou továrnu. Pouze v zadní části chodby jsou zděné prostory – bohužel zde je voda a proto se v této části nadále moc nezdržujeme a vracíme se do hlavní chodby (chodby číslo 85 – 93)

Spodní část větracího vrtu společně s ocelovou trubkou. (výklenek v chodbě č. 85)

Částečně zatopené prostory u chodeb 85/86 – pravděpodobně bývalá telefonní centrála.

Pozůstatky kolejí v chodbě č. 90 a 85.

Podlaha hlavní chodby je betonová s pozůstatky kolejnic, zapuštěných do betonu. Zpočátku lze u levé stěny chodby spatřit rozlomené desky kryjící drenážní strouhu, kterou pomalu protéká voda. Stropnice je uzavřena hranoly ze železobetonu a chodba alespoň zde působí bytelným dojmem. Stěny jsou z betonu a vše okolo připomíná spíše například tunel metra. Avšak chodby, které se zde rozbíhají nalevo a napravo, napovídají, že nepůjde jen o obyčejný tunel. Zde začíná páteřní chodba podzemní továrny Richard 1 – chodba D. (Věřil bych, že v této části továrny byl nakládán a vykládán materiál dopravovaný sem z venku po vlečce.)

Idylka pohodlného „výletu“ však po několika metrech končí. Před námi je jeden z mnoha „superzávalů”. V první chvíli se zdá, že naše cesta končí. Naštěstí je zával pod stropem průchozí. Před námi leží obrovské bloky odtrženého vápence. Betonové hranoly neudržely váhu stropu a ten se provalil dolů. V místě, kde končí zával, je možné u stropu spatřit na jedné straně profil betonových hranolů a na druhé straně ocelové traverzy, na kterých leží mnohatunové balvany odtrženého vápence. Je to nepříjemný pocit procházet pod takovou pastí. Člověk nikdy neví, kdy se dá celá ta masa do pohybu (ostatně tato nejistota nás doprovází po celou dobu prohlídky továrny).

Vstupní část vybetonované chodby D s pozůstatky kolejí a závalem sahajícím až ke stropnici.

Začátek páteřní chodby D se závalem.

(tento pohled je v současnosti již minulostí – vše navěky zmizelo pod rozsáhlým závalem)

Pohled na zával a část stropu z betonových hranolů – chodba D

Pohled na část stropu. Výdřeva již dávno vyhnila a mohutné, odtržené balvany drží ocelové profily – začátek chodby D

(tento pohled je v současnosti již minulostí – vše navěky zmizelo pod rozsáhlým závalem)

V chodbě (číslo 35) na levé straně jsou cihlové kobky (jinak se to asi nedá nazvat) – pozůstatek velké trafostanice. Na zdech je možné spatřit porcelánové izolátory a někde i zemnící pás. Podrobnější prohlídka bohužel není možná, protože všude je hladina hluboké, křišťálově čisté a hlavně ledové vody. Jediná možnost je skočit na jednu ze stěn kobky a odtud udělat alespoň fotografii. Touto cestou by se dalo pokračovat i dál, ale na konci chodby je zával, a cesta nazpátek by se už nemusela podařit bez případného nepříjemného pádu do vody.

Pozůstatky podzemní transformátorové stanice (chodba č. 35)

Zatopená místnost, kde se nacházela patrně nějaká nádrž (chodba č. 34)

Z hlavní chodby (D) odbočujeme na pravou stranu do první z menších hal (číslo 95.) stěny jsou v těchto halách obezděny cihlami do výšky zhruba dvou až tří metrů. I přístupové chodby mají sokl z cihel, ale do výše jen asi jednoho metru. Zjišťujeme, že výška obezdívky se v jednotlivých prostorách liší. A například chodba číslo 95, je zhruba ve své polovičce vyzděna až ke stropu.

V cihlové zdi je na levé straně rám dveří a za ním (ve vodě) základ nebo lože nějakého (pro nás neznámého) zařízení. Základy jsou po stranách zakončeny kolejnicí, po které mohl pojíždět například jeřáb, nebo něco podobného. Bohužel i zde je hluboká voda, která nedovoluje bližší průzkum. Pokud by tudy však někdo prošel, mohl by vylézt po závalu a dostat se zpět do chodby D.

Zděná příčka s průchodem nad zatopenou podlahou. Chodba 97.

Vyzděná a částečně zatopená chodba č97

Na pravé straně cihlové zdi, je zhruba v polovině zabudován z traverz svařený závěs (pravděpodobně) na nějakou nádrž.

Procházíme do místnosti 95. Zde je zčásti zachovalá betonová podlaha s minimálním opadem kamenů ze stropu. V zadní části této místnosti se mně podařilo na podlaze najít trofeje v podobě elektrických součástek. Většinou se jednalo o jakési porcelánové destičky s otvory, nepopsatelné plechové destičky, pružinky, konce kontaktů asi z relátek, slabounké drátky, titěrné šroubky a v neposlední řadě opálené pozůstatky dnes již prakticky nečitelných papírů. Kromě toho se okolo povalovala dřevěná vlna. Tato dřevěná vlna se používala k ochraně přepravovaných křehkých předmětů. Možná, že třeba právě zde měla firma Gettewent svůj automat na elektronky…

Poměrně skromné prostory chodby č. 98

Vracíme se znovu do páteřní chodby D a pokračujeme kupředu. Kompletně vybetonovanou část chodby necháváme za sebou a vcházíme do chodby z vápence, která je však vždy po několika metrech vyztužena mohutnou železobetonovou klenbou.

V hlavních chodbách a halách je klenba vybetonována napříč profilem chodby.

V místech, kde bylo předpokládáno namáhaní chodby, nebo byla zaměřena tektonická porucha, případně přecházela li chodba v křižovatku nebo odbočku, jsou klenby překříženy.

Stěny jsou vybíleny a v místech opadů je znatelná změna barvy z bílé na šedivou.

Vrstva nanesené bílé barvy je silná asi 5mm a jedná se o jakousi vápeno-cementovou kaši a v některých halách je dokonce pro zpevnění stěn a stropů použita pryskyřice.

V místech, kde se stýká podlaha s klenbou, je možné spatřit obrovskou sílu bobtnajícího podloží, které zvedá podlahu u stěn a trhá klenby.

Při rozsvícení světlometu se naskýtá úchvatný pohled na chodbu, která v dálce pozvolna uhýbá a ztrácí se ve tmě. Z mohutných výztuží a celkového vzhledu chodby jde mráz po zádech.

Stěny hlavní chodby jsou v těchto místech – až na občasné opady – poměrně neporušené. To se ovšem nedá tvrdit o odbočkách na pravé straně – odbočky do hal číslo 110 a 113 jsou znepřístupněny deformovanou klenbou, která přechází do neproniknutelných závalů. Naštěstí se některé závaly dají obejít hned následující halou.

Stropní partie a výztuže v této části chodby jsou tmavé a místy až do černé. Tmavá barva byla způsobena požárem, který zde někdo založil v 80. letech. (Jako dítko školou povinné si pamatuji na hustý neproniknutelný dým, který nám na pár týdnů nedovoloval provádět výpravy do podzemí továrny)

Pohledy na mohutné betonové nosníky a křížové klenby v chodbě D.

Chodba D – betonové nosníky jsou v zadní části doplněny stropními překlady (beton + ocel)

Dostáváme se až k bývalé křižovatce u sálu 133 (záměrně píši „bývalé”, protože tato v současnosti nejstabilnější část továrny připadla úložišti radioaktivních odpadů). Od polovičky sálu číslo 125, je přístup do zadní pravé části továrny zamezen nově vystavenou cihlovou zdí.

Cihlová zeď, zamezující vstup do nově upravených prostor úložiště.

U odbočky k sálu číslo 142, se dostáváme k plechovým na zeleno natřeným vratům. I zde se jedná o novodobou úpravu úložiště. Za svitu baterky se dá nahlédnout dovnitř a spatřit část vyklizeného sálu.

Zelená vrata, odbočka do sálu 142 – novodobá úprava úložiště.

Po celou dobu prohlídky podzemí lze na převážné většině odboček a křižovatek spatřit původní, černé orámování okolo červených čísel označující jednotlivé chodby a sály. Podle vzhledu lze poměrně snadno odlišit, které číslování je předválečné a které patří až do doby výstavby továrny Richard.