Podzemi tovarny Richard I

(zcela nové stránky o podzemí jsou ve výstavbě)

(Pokračování ze stránky č1)

Pravá (zadní) část Richardu 1, hlavní větrací šachta,

nové prostory úložiště, Čížkovická poválečná těžba.

Jména autorů-majitelů jednotlivých fotografií,

se zobrazí při přejetí myší po fotografii.

Jsme v nově upravených prostorách úložiště nedaleko od spojovacího překopu do Richardu II. Ze všech sálů a chodeb byl odstraněn opad a na nejvíce namáhaných částech, byl strop vyztužen injektáží v podobě dlouhého ocelového prutu vešroubovaného do stropu a části stěn. Prut je zakončen ocelovou podložkou, zajištěnou maticí. Velikosti namáhání stropu je také úměrný počet těchto „ježků”. Bohužel i přes toto zajištění na několika místech registrujeme odtrženou stropní desku i s injektáží.

Částečný pohled na roztříštěnou stropní desku u křižovatky sálu 125 a 130

Při prohlídce sálů je možné najít i několik původních kreseb (nejsou to ty přihlouplé nápisy od karbidek a podobně). Přecházíme do prostoru sálu 142 a okolních. Zde už je novodobá úprava dokončena. Klenby jsou zesíleny, je nainstalován nový elektrický rozvod a podlahy jsou jako vymetené.

Úložištěm nově upravené prostory v okolí sálu 142

Některé z mnoha dalších vestaveb.

Přístupové cesty do ostatních – neudržovaných částí dolu Richard znemožňují ocelová vrata, případně cihlové nebo betonové zdi, doplněné mříží.

Naše kroky ještě směřují k bývalé kantýně. Pravděpodobně se jednalo o kantýnu pro civilní zaměstnance a možná i pro stráže. Velký sál je ve své přední části přehrazen cihlovou příčkou, uvnitř které jsou čtyři velká okna. Vše je zakončeno otvorem pro dveře a ještě jedním oknem.

Tlak zvedajícího se podloží však i zde způsobil, že celá příčka je deformovaná a postupně se rozpadá. Sál byl tedy pravděpodobně jídelnou a příčka výdejními pulty. Tento komfort určitě nebyl určen vězňům pracujícím na výstavbě nebo výrobě v továrnách Richard. V zadní části kantýny je několik místností, které pravděpodobně sloužily jako jakési skladiště. Kromě ztrouchnivělé police se zde nic jiného najít nedá.

Naštěstí v další místnosti je to o trošinku veselejší. Země je poseta spoustou střepů, na kterých lze doposud rozeznat německé nápisy. Obsah byl jednoznačně rozpoznán a určen – alkohol.

Dva rozdílné pohledy na „kantýnu“ v sálu 137. Z fotografií je patrná pokračující destrukce cihlové příčky.

Vnitřní pohled do kantýny.

Pohled na zadní část „kantýny“ – přistup ke skladům proviantu.

Nedaleko od kantýny procházíme bývalé umývárny určené samozřejmě pouze pro vybrané jedince. V žádném případě se však nedá hovořit o nějakém komfortu. Jako jinde i zde je ve skále vysekaná místnost, která je rozdělena cihlovou příčkou. Stěny jsou nastříkány barvou proti opadu. Podlaha je poměrně čistá. Na vyzděných podstavcích jsou pozůstatky kameninových koryt sloužících jako společná umyvadla. Bohužel vše je ve značném stupni devastace.

Chodba č144. Vstup do umýváren

Zničené „umyvárny“ v chodbě 145.

Na odkládací ploše kameninového koryta, lze najít obtisk holicí žiletky

Zachovalé kresby a nápisy azbukou na betonových nosnicích

Pokračujeme k další velice zajímavé stavbě a tou je mohutná vyzděná hlavní větrací šachta. Při cestě ještě míjíme novodobá svodidla v sále 133, která měla zamezit nehodě při transportu materiálu v úložišti.

Chodba 133. a jakási svážná rampa – částečně upravené prostory úložiště.

V chodbě vedoucí k hlavní větrací šachtě lze spatřit ve stěně zabudovanou vzduchovou klapku. Při bližším ohledání zjišťujeme význam tohoto fragmentu. Po několika minutách hledání se nám podařilo dostat se do nevelké místnosti. Ve stěně nacházíme opačnou část již zmiňované větrací klapky napojené na zkorodovanou plechovou „lutnu“ vyúsťující nedaleko pozůstatku velkého větráku. Torzo zařízení je částečně ukryto pod hladinou vody, kde se rýsují i obrysy plechové skříně. Podle všeho byla v této skříni zabudována jakási filtrace nasávaného vzduchu.

Zatopená místnost, ve které byl umístěn mohutný ventilátor napojený na hlavní větrací šachtu továrny.

Vzduchová klapka.

Vzdušná chodba č 108 – bezprostředně navazující na hlavní větrací šachtu.

Zvýšené proudění vzduchu a zvuk tekoucí vody nám dává najevo, že se blížíme k hlavní větrací šachtě. V boku úzké chodby je vytesán velký výklenek, Po několika metrech přicházíme k nehlubokému jezírku. Jsme pod hlavní větrací šachtou. Z cihlových stěn po obvodu šachty prolíná voda, která v podobě deště padá dolu a zásobuje vodou jezírko na dně šachty. Za dlouhá léta se ve vodě rozpuštěný vápenec usadil na stěnách v podobě šedivé sintrové vrstvy, která vyhladila cihlové stěny ve spodní části šachty.

Po nasvícení halogenovou žárovkou se naskýtá úchvatný pohled na obrovský komín stoupající do výšky asi 70 metrů. Až úplně nahoře je možné pod novodobou uzávěrou spatřit řadu ocelových skob sloužících ve své době jako schůdky. Ocelové skoby však z nepochopitelného důvodu po několika metrech končí. Celistvá cihlová vyzdívka šachty je místy přerušována drobnými čtverhrannými otvory – sloužících k odvodnění, případně se jedná o pozůstatky po lešení z dob stavby šachty.

Několik metrů nad podlahou šachty se ve stěně rýsuje obrys tajemného otvoru. Bohužel ze žádného místa nelze spatřit, o jak dlouhý nebo velký otvor se jedná. (Podle informace, kterou jsem získal, je však „tajemný“ otvor pouze z nějakého důvodu nedokončená vyzdívka – případně odpadlá část vyzdívky. V každém případě je otvor údajně ukončen celistvou skalní stěnou.)

Ve spodní části šachty lze na stěnách spatřit různě hluboké rýhy a odštípnuté kusy cihlové vyzdívky. To jsou pozůstatky po kamenech a dalších předmětech, vhazovaných sem shora jako kontrola „jak ta díra může být hluboká”. (I já jsem tam pár kaménků kdysi vhodil – a věřte, že trvalo dost dlouho, než kamínek dopadl.)

Foto na levé straně – úchvatný pohled do hlavní větrací šachty (hloubka cca 70m)

Foto vpravo – spodní část hlavní větrací šachty.

Tajemný otvor ve spodní části šachty.

Naše výprava po pravé zadní části továrny Richard I končí.

Znovu se nacházíme v páteřní chodbě D a pokračujeme směrem k nové, poválečné těžbě, jinak zde také zvané „Čížkovice” (název je odvozen od Čížkovické vápenky a cementárny, která měla poválečnou těžbu na starosti).

Na levé straně chodby D si ještě krátce prohlížíme jednu z odboček. Zde se utrhnul strop v celém své šíři a zřítil se do místností ležících pod ním. Procházíme se tedy po vrchní části pravděpodobně kanceláří. Snažit se dostat dolů do kanceláří nemá cenu. Pokud se zde cokoliv nacházelo, teď už je z toho jenom kaše a i ta je ukryta pod několika metry balvanů a suti. Strop je po odtržení hladký, a nikdo by nečekal, jak zrádný může být. Jedině tmavě šedivá barva a obrovská vrstva kamenů nám dává jasně najevo jak nutné je být ve střehu a hlídat si kam šlápnout. Stačí chybný krok, při kterém dojde k otřesu a nikdo nás tady už nikdy nenajde.

V hlavní chodbě D překračujeme další opadané balvany. Tento stav však záhy pomíjí a chodba se jako mávnutím kouzelného proutku mění. Nikde není ani památky po betonových klenbách. Na zemi je možné spatřit prohlubně po vytrhaných pražcích-jsme v „Čížkovicích“.

Zde, v těchto místech byla po válce, v roce 1949, obnovena těžba, která pokračovala až do roku 1963.

U stěn jsou na obou stranách nasypány hromady natěženého vápence, které jsou vysoké zhruba do poloviny profilu chodby.

Profily většiny chodeb přibližně stejně velké a nikde zde nenajdeme žádné sály nebo haly. V nové těžbě již byly znovu použity vědomosti předků a nedošlo k tak hrubým chybám jako při výstavbě továren Richard.

A to je také důvod proč je soustava chodbování v Čížkovické těžbě tak stabilní a dá opravdu dost práce občas najít byť jen osamocený kámen, který se utrhl od stropu. (Počítám, že až se zřítí celá původní část, za pár milionů let zde bude celkem hezká krápníková jeskyně).

Jdeme dál. Na stěnách je možné občas spatřit kousky kabelu osvětlení, někde i s izolátory. V jednom úseku zůstala doposud i zapomenutá výhybka a jinde podpírá klenbu ztrouchnivělá výdřeva.

Je zde celkem teplo, ale vzduch je zde těžký a bez známek proudění. Docela by mě zajímalo, jak bylo v těchto místech řešeno větrání při těžbě. Nikde není ani známka nějakého uložení pro vzduchotechniku.

Přicházíme na samotný konec prodloužené chodby D. Příčná chodba, která zakončuje všechny podélné (jak jinak to napsat?).

Na několika místech je vidět náznak pokusu o pokračování těžby, ale vrstva vápence prudce přechází v jakousi nahnědlou horninu, která je někdy i na omak měkká. Jedná se o tepelně přeměněnou horninu – kontaktní dvůr jílovitého vápence a čediče. Kdyby se odtěžily dva až tři metry, byl by tam už čistý čedič. (Což byl pravděpodobně další důvod, proč byla těžba ukončena).

Pohled na jedno z míst „Čížkovické“ těžby.

Zde končí ložisko vápence a po několika metrech začíná čedičová hornina.

Naše prohlídka labyrintu, převážně pravoúhlých chodeb postupně směřuje k levé části dolu – ke konci chodby C.

Než definitivně opustíme „Čížkovické bludiště“ V krátkosti nahlédneme ještě do několika příčných chodeb, ale všechno je tu stejné. Pouze na jednom místě nacházíme na záhozu u stěny několik prázdných papírových „tub” od důlní trhaviny DONARIT – na některých obalech je možné tento nápis i přečíst. Jinde i pozůstatek nářadí nebo kousky novin a bohužel nepořádek po jiných výpravách, kterým bylo zatěžko strčit si do kapsy papír od svačiny.