Úložiště radioaktivních odpadů – areál bývalého dolu Richard II

Vstupní portál do úložiště.

Úložiště radioaktivních odpadů Richard, se nachází nedaleko Litoměřic, v komplexu bývalého vápencového dolu Richard II. (v prostoru svahu vrchu Bídnice). Je jenom malou částí bývalého důlního komplexu Richard I, II a III, který má více než 40 km chodeb a překopů.

Pro vybudování úložiště byly využity prostory dolu Richard II, které byly přibírkovými pracemi rozšířeny. Jejich konečná úprava byla provedena v době výstavby (v letech 1960 až 1964), kdy komunikační cesty byly zabezpečeny železobetonovými rámy s výplňovými pažinami. Stěny a ukládací komory zajištěny svorníky s torkretem, počva a sokly zabetonovány. V celém úložišti je vybudován drenážní systém s průběžnými retenčními jímkami a s centrální retenční jímkou. Celkový objem zajištěných využívaných prostor je 17 050 m3, kapacita pro ukládání odpadu je asi poloviční, zbytek prostoru tvoří chodby nezbytné pro obsluhu a manipulaci s odpady. K úložišti patří i systém hlubinného a povrchového monitorování okolí.

Úložiště bylo vybudováno v subhorizontální desce jílovitého vápence teplického souvrství o mocnosti cca 5 m(svrchní turon – coniak). Ukládací prostory jsou 70 až 80 metrů pod povrchem země. Nadloží důlního komplexu je tvořeno nepropustnými jílovitými slínovci o mocnosti přesahující 50 m s eluviálně-deluvialním překryvem. Podloží tvoří nepropustné jílovité slínovce jizerského souvrství (střední turon) a v celém prostoru pod úložištěm přesahuje mocnost těchto vrstev 50 metrů. (Hodnoty nasycené hydraulické vodivosti nadložních i podložních jílovitých slínovců se pohybují v rozmezí 1,73.10-9 – 4,9.10-11 ms-1). Pod jílovitými slínovci jsou jemnozrnné slínité pískovce spodního turonu. Úložiště se nachází nad hladinou podzemních vod a je klasifikováno jako podpovrchové.  

Model úložiště, vystavený v informačním centru.

Od roku 1964 se v úložišti ukládají tzv. institucionální odpady. V současné době je zde uloženo více než 24 tisíc obalových jednotek s aktuální aktivitou v úrovni 1. 10¹⁵ Bq. Odpady, které se zde ukládají, jsou plněny zpravidla do dvěstělitrových kontejnerů. Některé typy odpadů se umísťují do stolitrových sudů a ty se poté vkládají do kontejneru o objemu 200 litrů; vzniklý prostor se zaplňuje betonem, čímž vzniká okolo sudu s odpadem 5 cm silná ochranná vrstva. Stěna vnějšího kontejneru je navíc z obou stran pozinkovaná a zvenku ještě natřená asfaltovým lakem.

Názorná ukázka vzhledu kontejneru pro ukládání nízkoaktivních odpadů.

Kontejnery jsou ukládány do upravených komor, které vznikly při dolování vápence. Po naplnění je komora uzavřena mříží, která umožňuje ventilaci vzduchu. Kontejnery s odpadem obsahujícím izotopy plutonia a americia jsou, vzhledem k dlouhému poločasu rozpadu těchto prvků, umísťovány odděleně. V úložišti je stabilní teplota a vlhkost (10°C a 95 % rel.). Na základě poznatků získaných z hydrogeologického, geologického, inženýrsko-geologického, geotechnického a seismického průzkumu, stavebních expertíz a stavu obalových jednotek lze konstatovat, že v celé lokalitě nehrozí žádné radiační nebezpečí.

Pohled do jedné částečně zaplněné chodby.

Provoz úložiště, jeho monitorování, způsob ukládání radioaktivních odpadů a další činnosti jsou zajišťovány SÚRAO na základě povolení podle atomového zákona a příslušných báňských předpisů a jsou kontrolovány státními odbornými dozory.

zdroj textu – Správa úložišť radioaktivních odpadů
SÚRAO – Dlážděná 6, 110 00 Praha 1
telefon: 2 214 215 11, fax: 2 214 215 44

odkaz na oficiální stránky úložiště.

totéž ale v novějším provedení.

---

Informační středisko

Dne 3. 4. 2002 bylo otevřeno informační centrum, nacházející se v prostoru areálu úložiště radioaktivních odpadů – (SÚRAO)

Samotné středisko se nachází u příjezdové cesty, po pravé straně od správní budovy úložiště. Jedná se o zcela novou stavbu, která se určitě nedá přehlédnout.

Uvnitř je poměrně rozsáhlá expozice, věnovaná problematice ukládání radioaktivních odpadů u nás i ve světě. U stěn jsou rozestavěny velkoplošné tabule, které na fotografiích a popisech osvětlují prakticky vše, nač si návštěvník vzpomene. Komu nestačí statické znázornění, může se do sytosti vyskotačit u multimediálního „stojanu“ kde může komunikovat za pomoci dotykové obrazovky.

Na čelní stěně je plátno, na které je možné promítnout zájemcům film, případně prezentace z počítače. Na zadní stěně místnosti jsou umístěny mapy, kde jsou světelně označeny vybraná jaderná zařízení v Evropě. Na další mapě totéž, avšak pouze na území našeho státu.

Barevně jsou odlišeny jaderné elektrárny, laboratoře, závody na zpracování radioaktivních látek a místa kde jsou umístěna úložiště odpadů.

Protože zahájení provozu informačního centra se zúčastnila i řada význačných osob, byla mimořádně umožněna i návštěva prostor úložiště pod vrchem Bídnice

---

Uvnitř úložiště

Návštěva podzemí úložiště, byla pro mne něco jako ona pověstná třešnička na dortu.

Nejprve bylo nutno projít poměrně složitou procedurou, ostatně v tomto případě se není čemu divit.

Naše skupinka se odebrala do místnosti vedle stanoviště strážní služby. Zde každý nahlásil jméno a potřebné osobní údaje. Byl nám zapůjčen plášť, přilba,aku. svítilna a proběhlo krátké školení. Při této příležitosti byl každému proti podpisu zapůjčen osobní dozimetr. Na závěr nám byla představena „plechovka poslední záchrany“ jinak také dýchací přístroj pro případ nejhoršího (například požáru).

Osobní dozimetr.

---

Nastal čas nahlédnout do tajemného podzemí úložiště

Cesta ke vstupnímu portálu úložiště.

U zeleně natřených vrat se zastavujeme. Je potřeba odstranit závoru, plechová vrata, a nakonec mříž. Na levé straně na nás spiklenecky „pomrkává“ kamera, ale protože naše návštěva je zcela legální můžeme se na ni i usmát a vydat se do hlubin vrchu Bídnice. 

Elektronicky zabezpečená plechová vrata a mříž za nimi, uzavírají vstup do podzemí.

Oproti Richardu I., je vstupní portál celkově menší a profil vstupní chodby F je klenutý. Toto je však způsobeno tím, že prvních asi 80 metrů chodby je vybudováno nově. Přesný důvod proč byla přístupová chodba po válce zavalena, je zatím stále nejasný.

1. umělá destrukce německou armádou na konci války.
2. následek „výcviku“ armády v poválečných letech.
3. nedostatečné zajištění v době rozšiřování továrny a následné zřícení chodby.

Jaká je skutečná pravda se mi zatím zjistit nepodařilo.

První část přístupové štoly, byla po odstřelu znovu obnovena až po válce, v době výstavby úložiště.

Moje první návštěva Richardu II mě zklamala i nadchla zároveň. Proč zklamala? – Nikde jsem nenašel tolik oblíbené závaly a destrukci kterou jsem tak důvěrně znal z Richardu I. Kde je zvuk tekoucí vody, kde je těžký a onou typickou ztuchlinou nasycený vzduch, který je nám „Richardologům“ tak dobře znám. Shrnu li to, tak mohu napsat: „v těchto prostorách se bádat nedá“.

Ne ale teď vážně. Nepoměr oproti Richardu I. je skutečně znatelný. Všechny chodby, do kterých je možné se dostat, jsou vyztuženy oproti Richardu I., odlišným způsobem. Na všech zásadních místech jsou sice ony známé klenby. Ty však nepřecházejí v samotný vápenec, ale jsou propojeny podélnými žebry, nad kterými jsou ještě napříč položeny betonové hranoly čtvercového průřezu. Porovnáme li velikost (alespoň přístupných) chodeb, tak se o žádném z těchto prostorů nedá hovořit jako o sálu nebo hale – tak jak bylo zvykem v Richardu I. (nadále budu všechny prostory nazývat chodbou)

Vzhled chodeb a zabezpečení stropnice je oproti Richardu I. značně odlišný.

Veškeré prostory jsou vybíleny a na některých místech je nanesena zpevňující pryskyřice (pryskyřice je původní – stejnou bylo možno spatřit i v prostorách Richardu I).

V ostatních prostorách (většinou v  místech uložení materiálu) je možné pozorovat armovací pletivo a vyústění zpevňovacích tyčí zavrtaných do stěn. Na vše je pak nastříkána vrstva betonu (torket), který nahrazuje původní pryskyřici. Nikde jsem nespatřil žádnou známku opadu materiálu ze stěn a stropu.

Jiné chodby částečně připomínají podzemí Richard I.

Dostávám se k podlaze v úložišti. Podlaha je z litého betonu, na kterém je nanesená barva pro snadnější úklid. Podobně jsou upraveny i prostory kde jsou uloženy kontejnery.

U stěny se táhne mělká drenáž na odvod vody (vodu je však možné spatřit pouze v jednom úseku – ke kterému se v článku ještě dostanu). Na boku stěny chodby je konstrukce, ve které jsou položeny kabely pro rozvod elektřiny a zabezpečovacího zařízení.

Kontejnery připravené k uložení.

Hlavní páteřní chodba F je přístupná pouze na svém počátku. Na křižovatce chodeb č. 2 a č. 35 je páteřní chodba F (č. 1) zazděna a štola se stáčí do čísla 2. a pak se klikatí jak had.

Většina bočních chodeb a odboček, je částečně případně úplně zaplněna. Na plocho uložené kontejnery s odpadem jsou uzavřeny uzamčenou mříží, která umožňuje cirkulaci vzduchu (Každý kontejner je označen číselným kódem, ze kterého se dá podle průvodních dokladů vyčíst vše potřebné o jeho obsahu a původu).

Různé druhy kontejnerů uložených v podzemí.

Dostáváme se do chodby číslo 13., zde je možné spatřit, dnes již nepoužívané zařízení na manipulaci s rizikovějším materiálem. V podlaze je řada kruhových otvorů. Následuje další řada tentokrát menších otvorů, která je ohraničena do betonu zapuštěnou kolejnicí. Před kolejnicí byla usazena deska, jejíž čelní stěna je celá obložena olověnými destičkami. Zhruba uprostřed této desky je otvor kruhového průřezu, do kterého je vsazeno tlusté sklo, které má za úkol pohltit případné záření. Po pravé straně okna je zamontováno „chapadlo manipulátoru“. Obsluha mohla tedy poměrně bezpečně vyjmout zářič ze svého původního obalu a následně jej přemístit do bezpečné nádoby, která byla již popsaným způsobem uložena. To co je dnes k vidění je pouze část zařízení, které bylo doplněno ještě pojízdným stíněním, jenž se pohybovalo po již zmiňovaných kolejích

Dávno nepoužívaný manipulátor a prázdné obaly na zářiče.

Měl jsem za to, že mému ostřížímu zraku nic neunikne, ale zapomněl jsem se koukat na strop. Byl jsem upozorněn na původní nápis, který se podařilo některému z vězňů vytvořit na jedné z kleneb. Na tento nápis se přišlo až při odstranění šalovacích desek (nejspíše až po válce). Podle mě je to unikát, který není nikde jinde v celém prostoru továrny ke spatření. Kdo byl asi ten, komu se podařilo v pravém slova smyslu se zvěčnit v betonu, jaký byl jeho osud…

Podpis vězně, nalezený po odstranění šalovacích desek na vrchu betonové klenby.

Naše cesta úložištěm pokračuje dál. V prostornější chodbě, mám konečně možnost spatřit druhou část hlavní větrací šachty. (na povrchu je známá jako vysoká trubka, která je zakončena „pancéřovou pěstí“).

Vrchní část hlavní větrací šachty Richard II.

Oproti hlavní větrací šachtě v Richardu I., je zde však možné spatřit pouze trubku, která vystupuje z betonového obložení stropu. Marně jsem svítil baterkou do škvírek, očekávaje pohled na velkou vyzděnou šachtu – bohužel nic. Jenom ta plechová roura L

Mnou tolik opovrhovaná „roura“ je součástí poměrně velkého ventilátoru. Na ten je napojena vzduchotechnika, která umožňuje volbu, odkud je vzduch odebírán do ventilátoru. Je možno odsávat přímo z bezprostředního okolí ventilátoru (např. při zakládání vysokozdvižným vozíkem), případně odebírat vzduch z úložných prostor, a zajistit tak i jejich ventilaci. (to jsou ty prostory, které jsou dnes zarovnány)

Ventilátor v prostorách úložiště.

Chodbou č. 8, přicházíme až na konec bývalého dolu Richard II. Zde jsou dvě odbočky.

-Pravá chodba směřuje do původní páteřní chodby č. 1, následně pak do dalších, v současnosti nevyužívaných prostor dolu a bývalé továrny Richard II.

-Dlouhá chodba po levé straně, pokračuje do spojovacího překopu, který byl vytvořen při válečných úpravách továrny a končí v chodbě

č.142-Richardu I

Samozřejmě jsem se optal i na teoretickou možnost přístupu do těchto prostor. Odpověď mě však nepotěšila.

Technicky přístup možný je, ale má to malou chybičku. Povolení by musel vydat Báňský úřad (pravděpodobně i Báňská záchranná služba). A já mám takový nepříjemný pocit, že takové povolení se bude získávat jenom velice,velice těžko.

Podle mého názoru by si však Richard III detailnější průzkum určitě zasloužil, už jenom pro to, že informací o jeho historii a samotném podzemí, je nejméně ze všech objektů podzemních továren Richard.

Spojovací chodby do prostor dolu Richard I a III.

Nalevo – chodba do spojovacího překopu vedoucího do prostor továrny Richard I.

Vpravo – spojovací chodba do stařin Richardu II a následně Richardu III.

Míjíme další chodby, které jsou zaplněny kontejnery.

Návštěva úložiště pomalu spěje ke konci. Předposlední zastávka je v chodbě č. 2. Vedle původního železobetonového, výztužného žebra je ve stropnici nenápadný otvor v podobě ocelové trubky, z níž kape voda, která je shromažďována v jímce u podlahy.

Při posvícení do otvoru, lze spatřit část šachty, která původně ústila na povrch.

Dnes je šachta uzavřena rozsáhlým závalem, uvnitř kterého se zřetelně rýsují pozůstatky původní výdřevy šachty. Zával je pravděpodobný následek destrukce této části podzemí na sklonku druhé světové války. Celý původní otvor šachty, je uzavřen betonem a jediná známka existence původní šachty je právě již zmiňovaný otvor s kapající vodou, která je odváděna do retenční nádrže do které se jímá i případná další voda.

Další chodby v různém stádiu zaplnění.

Pravděpodobně pozůstatek bývalé větrací šachty. Šachta je zasuta a zabetonována.

Dovnitř šachty je možné nahlédnout pouze malou kovovou trubkou, ze které vytéká tenký proud vody.

U stěny chodby je otvor do retenční jímky, ze které jsou odebírány kontrolní vzorky.

Přicházíme do chodby číslo 44. V těchto místech se ani nedá hovořit o „chodbě“. Jedná se totiž o vzájemně propojené, poměrně vysoké místnosti, které jsou vybetonovány zcela odlišným způsobem. Tady už jsem začal větřit převratné objevy – bohužel, pokračování do chodby č. 43 je neprůchodně přehrazeno uloženými kontejnery.

A tím také končí naše návštěva v podzemí bývalého dolu a podzemní továrny Richard II.

Závěrečná kontrola osobních dozimetrů.

---

Co dodat na závěr.

Jsem moc rád, že se mi podařilo dostat se do těchto, pro mě dříve zapovězených prostor.

Je pravda, že v duchu jsem si představoval asi něco jiného. Ostatně po mnoha hodinách, které jsem strávil touláním v nekonečných chodbách Richardu I., jsem asi měl vytvořené úplně jiné měřítko a představu o tom co zde spatřím. Tajně jsem doufal, že se mi podaří ze vzhledu odhalit, jaká zde vlastně měla být válečná výroba. Bohužel po všech úpravách, od roku 1960, do současnosti je vzhled natolik pozměněn, že ze stávajících prostor úložiště již nelze vyčíst původní zaměření výroby.

Došlo i na debatu ohledně novodobých úprav v Richardu I. Jak jsem se dozvěděl, jednalo se o jakousi „hurá akci“ z doby kdy bylo všechno možné, a předpokládala se tvorba většího množství radioaktivních odpadů. Další předpokládané využití těchto prostor, bylo zajištění ústupové cesty pro případ havárie uvnitř úložiště.

V případě ukládání radioaktivního odpadu v Richardu I., by bylo tedy nutné uskutečnit další vrty v okolí vrchu Radobýl, rozšířit stávající vyhodnocení bezpečnosti, dokončit celkové zabezpečení okolních prostor a spodních vod v Prostoru Richardu I. Toto všechno by obnášelo takové množství financí, že je to pro stávající potřeby úložiště – z frekvencí ukládání cca 100 kontejnerů ročně, neúnosné a v současnosti-asi i zbytečné.

Roman Gazsi

nepoužívané prostory dolu a bývalé továrny Richard II

na úvodní stránku

Naposledy upraveno 06. 08. 2007