Koncentrační tábor Litoměřice

 (Aussenkommando Leitmeritz, Arbeitslager Leitmeritz - nebo také SS Komando B5)

Koncentrační tábor Litoměřice byl pobočkou  KT Flossenbürg.

(Kt Flossenbürg byl táborem, který převzal největší počet vězňů koncentračního tábora Gross-Rosen)

Koncentrační tábor

Pro uskutečnění stavebního projektu Richard I a Richard II v Litoměřicích byl potřebný velký počet pracovních sil. Organizace SS, která stavbu projektovala a řídila, zajišťovala rovněž hlavní pracovní sílu. Vedle německých, českých a zahraničních dělníků to byli především vězni koncentračních táborů, kteří měli stavbu provést a posléze i v nových provozech pracovat.

Potřeba vězeňského pracovního komanda si vynutila zřízení tábora přímo v Litoměřicích. Vznikla tak další pobočka koncentračního tábora Flossenbürg.

 Pro vybudování koncentračního tábora se jako nejsnadnější řešení ubytování vězňů nabízelo využití nepoužívaných objektů v někdejších Dělostřeleckých kasárnách Československé armády (v současnosti již zrušená kasárna pod Radobylem).

Pro potřeby vězeňského pracovního komanda  bylo rozhodnuto, že ve vybraných blocích budou přebývat vězni pracující na výstavbě továren Richard.

Uvnitř budov byly postaveny osmi až dvanácti poschoďové palandy z dřeva bez slamníků a dek. Tak vznikla první část koncentračního tábora Richard s veškerými náležitostmi.

Následně byl tábor rozšiřován o dřevěné baráky, táhnoucí se od kasáren po stráni vzhůru k portálům štol. Později ani tyto objekty nestačily pojmout denní stavy vězňů a tak mnohdy nebyla odpracovaná směna vyvedena z podzemí. Vězni byli jen odvedeni do postraní štoly, kde se momentálně nepracovalo a tam zalehli do kamení, nebo na vybetonovanou podlahu.

Pro zajímavost. Táborem prošlo tisíce osob. Nejnižší uváděný počet vězňů v kt. Litoměřice byl 5.1. 1945 – 4 717 vězňů a nejvyšší k datu 23.2.1945 – 7 046 vězňů. Většina vězňů, přibližně 80%, byla Polské a zbytek, Jihoslovanů, Rusů, Francouzů, Belgičanů, Italů a dalších národností.

Životní a ubytovací podmínky nebyly podle vězňů srovnatelné dokonce ani s poměry v Majdanku, Flossenbürku, Dachau. Gross Rosenu či dokonce v Osvětimi.

Letecký pohled na část koncentračního tábora a kasáren Litoměřice.

(datum pořízení fotografie nezjištěno)

Panoramatický pohled na areál bývalého koncentračního tábora Litoměřice.

(stav v roce 2008) 

 Ve střední části  obrázku jsou zachyceny dvě ze tří budov

sloužící jako administrativní budovy a kasárna strážních jednotek

koncentračního tábora Litoměřice.

V zadní části fotografie kasárenská budova

V popředí jedna ze zachovalých budov určených pro vězně kt. Litoměřice.

.

Pohled na budovy bývalého koncentračního tábora Litoměřice. 

Současný pohled na hlavní cestu v bývalém kt. Litoměřice

Autentická fotografie jedné z budov kt. Litoměřice se skupinkou vězňů a strážní věží.

(fotografie byla pravděpodobně pořízena po osvobození tábora)

 (čb. foto - Archiv Památníku Terezín)

.

 zbytky původního oplocení koncentračního tábora Litoměřice.

Na několika místech jsou dodnes zachovány i sloupy táborových bran

Vězni z Malé pevnosti Terezín.

Ačkoliv byl Koncentrační tábor Litoměřice úplně samostatný – s vlastním administrativním i strážním aparátem, podléhající SS v Lovosicích byli na stavbu podzemní továrny Richard posílání vězni z Malé pevnosti Terezín. A to v počtu 700 – 800 lidí denně, kteří se střídali ve dvou směnách a byli soustředěni na IV. dvoře. Na stavbě továrny se pracovalo i v sobotu, kdy jiná „komanda“ měla klid a na práci z pevnosti neodcházela. Terezínští vězni se s Litoměřickými vězni nesměli stýkat, ale přes nebezpečí ubití přeci jen při práci do styku přišli.

Vězni z Malé pevnosti pracovali v Richardu po dvanáctihodinových směnách. Jedni odcházeli po ranním „apelu“, druzí po večerním. Za každého počasí odcházeli z pevnosti přes Litoměřice k Bídnici.  Cesta trvala hodinu a půl. Kolona, která byla ze všech pracovních komand nejpočetnější, doprovázeli příslušníci SS z Malé pevnosti. I zde se ovšem často stávalo, že směna, která ukončila práci a byla vyvedena z podzemí, nebyla odvedena do baráků v Malé pevnosti a prostě zalehla na pokyn stráží na otevřeném prostranství nedaleko portálu. Tento odpočinek byl převážně spíš mučením, neboť nebylo zohledňováno klima, ani momentální povětrnostní situace.

Terezínská vlečka. Pro mnoho vězňů poslední zastávka…

(Pro zajímavost si můžete prohlédnout  vzhled platidel v ghettu Terezín tato zobrazená platidla nemají ŽÁDNOU souvislost s továrnou Richard)

Personál SS v koncentračním táboře Litoměřice

Do správy tábora a do funkce dozorců přicházeli důstojníci a poddůstojníci SS z kmenového tábora Flossenbürg. Na správu tábora měl vliv také SS-Fürungsstab B5, který několikrát prosadil výměnu velitele tábora.

Tak tomu bylo hned v případě prvního velitele SS-Hauptscharführera Schreibera, který byl odvolán údajně pro shovívavost k vězňům.

Jeho nástupce SS-Oberstturmführer Heiling zavedla naopak v táboře tvrdý režim a často se podílel na týrání vězňů a také k němu vedl i své podřízené. Z vedení tábora odešel po onemocnění skvrnitým tyfem. Jeho nástupcem a posledním z velitelů byl SS-Untersturmführer Beno Brückner. Který si svou bezohledností nikterak nezadal se svým předchůdcem.

Zástupcem velitele tábora byl Lágerführer, který dohlížel na vnitřní chod tábora, určoval vězně do funkcí kápů a blokových. V této funkci se postupně vystřídali: SS-Hauptscharführer Willi Czibulka, SS-Hauptscharführer Kurt Pannicke a SS-Oberscharführer Karl Opitz.

Spolu s těmito funkcemi i další a další funkce a hodnosti, jejichž popis a zařazení by tuto stránku značně znepřehlednil.

Práce na výstavbě továrny

Při příchodu do práce byli vězni rozděleni do různých pracovních skupin a povaha práce každého jednotlivce se často měnila. Stálé osazenstvo bylo pouze v těchto skupinách: při kladení kolejnic, u lokomotivy, u práce betonářské a zednické. Nikdy však nesměla být sestavena společná skupina z vězňů Litoměřických a terezínských. Vždy pouze podle příslušnosti tábora.

 V podzemní továrně nevydržel za tak hrozných podmínek nikdo dlouho pracovat. Vězni byli velmi často vyměňování. Nemoc a smrt byla jediným vysvobozením.

V nízkých úzkých chodbách projížděla malá lokomotiva s vozíky, na kterých byl z dolu vyvážen vykopaný vápenec. Nesnesitelně kouřila a kazila již tak dost těžko dýchatelný vzduch. Což byla další útrapa pro pracující vězně.

 Vězni, kteří zde pracovali, nikdy nevěděli, vyjdou li po směně živí. Nejčastější příčinnou úmrtí bylo vysílení, zápaly plic, zlomeniny, těžké vnitřní úrazy a v neposlední řadě i závaly. Při práci na rozšiřování dolu se velmi často utrhl strop, který pracující vězně zavalil kamením. Zasypaní lidé nesměli být vyhrabáni, i když velmi často ještě žili. Jen v případě, že pod závalem zůstala i sbíječka nebo lopata, musel být kámen odstraněn.

Strach ze závalů však používali vězni ke chvilkám odpočinku. Ti, kteří zde pracovali déle, věděli, že než se strop utrhne, padají nejprve jednotlivé kaménky. Podle toho se jim někdy podařilo odběhnout do bezpečné vzdálenosti. Chtěli li mít chvilku klidu k odpočinku, nenápadně vyhodili kámen ke stropu, Jakmile dozorce zjistil, že spadl kámen, okamžitě opouštěl nebezpečný prostor, s tím, že se nikdo nesmí vzdálit. Po jeho odchodu byl tak chvilku čas na odpočinek.

Při vyvážení vápence z dolu bývaly velmi časté těžké úrazy, když přeplněný železný vozík spadl s vysoké navážky, kam se kámen vysypával. Unavení a ztýraní, podvyživení vězni museli holýma rukama tahat vozíky po kamenech, bez jakéhokoliv nářadí zpět na navážku. Mnohdy se vozík vysmekl a spadl na ně. Polámané kosti byly denním výsledkem práce na Richardu.

 V roce 1945 vypukla u vězňů epidemie tyfu. Jako jedna z možností vzniku této choroby je skutečnost, že vodovodní zařízení v dole bylo poškozeno a voda, kterou vězni pili, byla přiváděna v této době přímo z Labe, ačkoli vedení dolu vědělo, že voda je závadná. Později pak, když se objevily první případy skvrnivky mezi vězni Litoměřického tábora, byla tato nemoc zatajena bez ohledu na nebezpečí, že epidemií bude zamořeno celé okolí. Teprve, když se v dubnu roku 1945 objevily první příznaky tyfu na IV. dvoře v Malé pevnosti a bylo zjištěno, že prvními oběťmi byli právě vězni, kteří v Richardu pracovali.

Z pevnosti přestaly pracovní kolony na tuto práci docházet. Bylo však již příliš pozdě. Za hrozných podmínek, které v přeplněném táboře panovaly, se nemoc rozšiřovala po celém koncentračním táboře. Vedení tábora však pouze uzavřelo IV. dvůr a nechalo vězně napospas osudu.

Jen konec války a příchod armády zabránily tomu, aby si tyfová epidemie nevybrala ještě strašnější daň než doposud.

Baráky zasažené epidemií tyfu, bylo po válce nutné zničit.

Koncentračním táborem Litoměřice prošlo asi 18 000, vězňů určených na výstavbu továrny.

Je odhadováno, že nejméně 4500 vězňů se nikdy nedočkalo konce války …

Ti „šťastnější“ přežili

Avšak mnozí……

Mnoho vězňů zemřelo ještě v průběhu transportů z jiných koncentračních táborů směřujících do Litoměřic.

Přesný počet těch „kteří nedojeli“ se již nikdy nepodaří zjistit…….

V areálu kasáren proběhla v roce 1946 exhumace obětí ze sedmi hromadných hrobů. Těla byla uložena v primitivních rakvích nebo zabalena v pokrývkách bez oděvu.

Rovněž na konci bývalého jezdeckého cvičiště byl odkryt 40 metrů dlouhý protitankový příkop, v němž bylo v několika vrstvách naházeno 723 těl.

Exhumace jednoho z hromadných hrobů.

Spodní obrázek zachycuje hromady těl a rakví.

Jako výsměch považuji skutečnost, že na místě nálezu hromadného hrobu byl po válce vystaven areál, kde bylo vojenské hřiště.

Ono za vlády „soudruhů“ se přehlíželo více „nepravostí“.

Podle všeho doposud existuje další místo, kde jsou minimálně 2–3 hromadné hroby, nad nimiž byla později povolena výstavba zahrádek.

Ale k exhumaci těchto hrobů pravděpodobně nikdy nedošlo.

Zdroj informací:

 V článku jsou kromě jiného uvedeny podklady získané ve sborníku „Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945“,

který byl sestaven z příspěvků mezinárodní konference v Terezíně, konané 15 -17 Listopadu 1994

na úvodní stránku