Historie
těžby ve vápencových dolech pod vrchem Bídnice
K podzemnímu dobývání surovin
dochází často v místech s hornickou tradicí. V případě Litoměřic i
nedalekých Žernosek se můžeme opřít o tradici vinných
a později – od 14. století i pivních sklepů, které vytvářejí pod městem
pozoruhodné, a zatím velmi málo známé, historické podzemí. Zdejší vinné sklepy
prosluly natolik, že se o nich hovoří už od roku 1287.
Největší
důl – Richard I – vlastnila Litoměřická firma A. G. Kalk-undZiegelwerkeLeitmeritz, která
byla založena pravděpodobně roku 1908. Těžila až do roku 1943, kdy ještě se 17
zaměstnanci dobývala 800 tun vápence měsíčně. Její dřívější těžba dosahovala
asi 5 000 tun vápence ročně.
Richard
II. a III. byly vlastněny firmami Kalkbruch Josef Hőring a Kalkbruch Lopata,
jejichž těžba dobíhala ještě počátkem roku 1944.
Počátky těžby
Nejstarší, dnes již téměř
nedochovaná těžba, probíhala v úzkých, šachovnicovitě uspořádaných
chodbách, které byly vysoké jen 1,6 – 1,8 metru.
Na
chodby navazovaly poněkud širší komory, jejichž výška však obvykle nepřesáhla 2 metry
a šířka 3 metry.
Rozestup jednotlivých chodeb byl přibližně 6–10 metrů. Rozměr chodeb se
postupně zvětšoval a zároveň se rozšiřoval i jejich rozestup. Tento princip byl
zachován po celou dobu existence dolu.
Jakým
způsobem probíhala těžba v počátcích dolu, se můžeme pouze dohadovat.
Podle srovnání s jinými lokalitami předpokládám, že vápenec byl spíše
ručně vylamován než vyvrtáván a vystřílen. Doprava byla pravděpodobně ruční,
dřevěným kolečkem.
Teprve
daleko později byly použity ruční pákové vrtačky se šroubovou vrtnou tyčí zakončenou "rybinou". Vrtáno bylo na vzdálenost do 1 metru
a stříleno.V dole byly stáje pro koně,
kteří vyváželi narubaný materiál ke dvěma kruhovým pecím ve starém lomu před
dolem.
Stará
důlní díla byla zahazována odpadním kamenem a přezdívána suchými zídkami (takže rozsah stařin
nebyl znám ani Němcům).
V dole byly vybudovány i stáje pro koně
(páteřní chodba C a zbytky cihlové „Tereziánské štoly“
s odbočkou do prostor kde mohla být stáj)
Předválečná
těžba
Vápenec tvoří vrstvu o tloušťce asi
5m. pod ní a nad ní jsou mocné vrstvy slínovce. Do této vrstvy vápence je
vedena hlavní štola, jež přechází v profil 8metrů široký a 4 metry
vysoký. Odbočné štoly mají týž profil. Strop štoly je vytvořen jako nízká
klenba neboť se udržuje bez jakéhokoliv vydřevení. Mohla by se razit i štola až
15 metrů
široká, protože i tento profil by se udržel. Z opatrnosti se však šířka 8 metrů
nepřekračuje.
V chodbě
pracovali dva lamači, kteří nejprve v podložních slínovcích vyhloubili
směrem dopředu pod vápencovou vrstvu zářez asi 40 cm
vysoký a hluboký 70 cm
až 1 metr.
Navrtají se otvory pro nálože
Potom
se začíná sestřelovat(srážet)vápenec. Protože štola
je vysoká až 4 metry,
sráží se kámen odspodu nahoru po třech stupních. Nejprve se odstřelí 1 řada vývrtů,
pak vývrty druhé řady a nakonec poslední třetí řady.
Postup při sestřelování vápence.
Po
každém odstřelu je nutné oklepat strop stupně a strhnout kámen, který je na
poklep hluchý. Pak je navrtán další stupeň, který je posléze odstřelen a postup
se opakuje. Kámen sražený z každého stupně se nechával ležet na zemi, aby
bylo možné se dostat výše ke stropu chodby bez stavby lešení.
Teprve
když je dosaženo stropu štoly a ten je bezpečně sklepán. Když byla chodba
bezpečně začištěna, začal se vápenec nakládat. Po odvezení narubaného kamene se
celý proces opakoval.
Slínovec
z podložního zářezu a podsítná frakce se nechávala v chodbě tak, že
vlastní úroveň koleje byla asi o 1 metr
zvýšena nade dnem zářezu do slínovců. Výška vytěženého prostoru v chodbě
tedy dosahovala pěti metrů. Nepotřebný materiál byl tedy dále vršen podél stěn
chodeb
(podobné hromady materiálu bylo možné spatřit v chodbách poválečného – Čížkovického dobývání).
Pouze u čela
štoly zůstává původní úzká podlaha, která je vzdálena od konce koleje k čelbě asi 1,5 metru.
Tato část podlahy je očištěna a zametena od všech kamenů a slouží k tomu,
že na ní klečí dělníci a zhotovují odtud další zářez.
Celý tento dobývací cyklus trval 14
dni a s chodbou se postoupilo asi o jeden metr kupředu. Za rok tedy dva
muži vyrazili asi 8 metrů
chodby, v závislosti na délce zimního období (zde je brána v úvahu možnost těžby v dole
pouze v zimních měsících. Přes léto se mělo těžit lomově – venku)
V roce 1925 v dole
pracovalo 16 lamačů na osmi čelbách a čtyři odbíhači (voziči). Výtěžnost byla tehdy poloviční než v běžném otevřeném lomu při
ruční těžbě a čtvrtinová při strojní. Celkem se denně vytěžilo 32 tun vápence
(800 tun za měsíc. Průměrně 2 tuny na jednoho lamače).
V září roku 1943 firma
Kalk-undZiegelwerke
vydobyla při celkovém počtu 17 zaměstnanců 854 tun vápence, což zhruba
odpovídá výkonu z 20-tých let. Je zarážející, že se v dole těžilo již
v září, nelze vyloučit ani tu možnost, že z důvodů větší válečné
poptávky po stavebních hmotách se v dole těžilo celoročně. Také je
pravděpodobně zavedena modernější technologie, jako je například strojní
vrtání, elektrické odpalování či provoz důlní lokomotivy.
Půdorysný
pohled na postup při těžbě.
V několika málo
chodbách předválečné těžby lze spatřit zbytky kolejí.
Stařiny
v Richardu I – zachovalé chodby předválečné těžby.
Jedna z chodeb
poválečného „Čížkovického“ dobývání v Richardu I.
Některé
zajímavé pracovní postupy
vrtání
Do čelby
se vrtalo ruční vrtačkou. Vrtání se provádí ručně točivou vrtačkou na železném
rozpěráku. Spirálové vrtáky jsou na konci rozděleny na dvě ostří a do vápence
se zavrtávají zatáčením klikou. Za 3 hodiny navrtají dva dělnici asi 1 metr
vývrtu. Na tento jeden vývrt spotřebují asi 4–5 břitů,
které si brousí dělník na místě na kruhovém brusu.
Počáteční průměr břitu je 25 mm
a směrem dolů se zužuje.
Část původní šroubové
vrtné tyče zakončené „rybinou“
V době
válečných úprav a v poválečné těžbě bylo již pro vrtání používáno moderní
technologie pneumatických vrtaček
U kterých šroubovou
vrtnou tyč nahradila korunka z tvrdokovu.
(zobrazená korunka
byla nalezena v podzemí továrny Richard I)
Fotografie vápencového
bloku, do kterého je navrtáno velké množství otvorů.
(nemám žádné vysvětlení
pro tento shluk děr. Rozhodně se nejedná o běžné navrtávání skály pro potřeby
těžby)
Střílelo
se černým prachem, který byl odpalován zápalnými slaměnými stébly naplněnými
černým prachem. Zápalná stébla si připravují dělníci na místě. Od čela štoly
kde se střílí je ve vzdálenosti asi 15 metrů
vybudována napříč ochranná zídka postavená z kamenů. Za ní má dělník
pracovní stůl, kde má žitná stébla, smůlu, osířené
tkanice, černý prach a brus. Tkanici dostávají dělníci již hotovou. (Podnik si vyrábí tkanice sám tak,
že dělník protahuje několik bavlněných nití roztavenou sírou).
Zápalné
stéblo se připravuje tímto způsobem: Dělník si nasype do dlaně černý prach,
který sype do stébla 30–40 centimetrů dlouhého. Aby e dosáhlo větší délky,
zastrčí několik naplněných stébel do sebe. Místo spoje dvou stébel se namaže
rozehřátou smůlou, která byla rozehřátá nad kahancem. Má li stéblo potřebnou
délku, přilepí se na horní konec asi 15 – 20cm dlouhá osířená
tkanice (ta
velice pomalu hoří a později zapaluje zápalné stéblo).
Nabíjení.
K nabíjení se používá pouze měděné nářadí (při nárazu o kámen nezpůsobuje
jiskry). Obal náboje si dělník udělá
namístě.
Kolem dřevěného kolíku si obtočí
papír. Takto vytvořený váleček se po stranách a na dnu zalepí smůlou. Naplní se
černým prachem. Do 1 metru
vývrtu se dávají obyčejně dvě náložky. První asi 30 cm dlouhá. Druhá je kratší
a zastrčí se do ní měděná tyč, která je tlustší než stéblo. Tato měděná tyč
zůstává ve vývrtu, dokud není hotová ucpávka. Na udusání ucpávky se používá
silné měděné tyče. Když je vývrt ucpán, je z něj vyjmuta slabá měděná tyč
a do vzniklého otvoru se vsune zápalné stéblo. Zapálí se pomalu hořící osiřená
tkanice, která umožní dělníkům, aby se vzdálili do úkrytu.
Na celý profil tj. si 50–60 tun
kamene, se spotřebuje asi 15 kg.černého
prachu. (Aby
dělníci šetřili co možná nejvíce střelným prachem, platil dělník za každý 1 Kg. prachu
část nákupní ceny).
Pěchovadlo (horní
část fotografie) a pouzdra na stébla plněná střelným prachem)
Na stropě a
stěnách některých chodeb, lze spatřit charakteristické znaky po odstřelu černým
prachem.
Martin PŘIBIL:
"Doly a podzemní továrny Richard". IN: Krasová deprese, č. 6, 1998. - Str. 24-33 + mapa formátu A2 v příloze.-
ISSN:1214-6021.- (www.krasovadeprese.net)
- Použité kresby postupu
těžby- Vl. HÁJEK (1931) VIA M.
PŘIBIL (1998)
- Československý kras č.
41. . Autoři: Václav Cílek,
Ladislav Hrdlička, Pavel Malý.
Praha rok.1990.
- Ing.Dr. Vladimír Hájek: Lomařství,1.díl
Lomy.Nakl. Prométheus, Praha rok 1931.str.53-55
