TAJEMSTVÍ PODZEMNÍ TOVÁRNY RICHARD

Popis okolností vzniku třídílného seriálu České Televize – Tajemství podzemní továrny Richard

lokalita – levá část dolu

( žlutě jsem označil části textu, které přibližují podstatu toho, proč je okolo levé části Richardu I, tolik „tajemna“)

(z deníku režiséra Jiřího Věrčáka)

Když jsem slíbil, že napíšu pár stránek o okolnostech filmování na Richardu, tak jsem vytáhl mramorované desky, které používají hudebníci na noty a já na zbytky po filmových projektech, a začal si číst poznámky z let 1984 až 1990. Někdy jsem měl pocit, že čtu o něčem, co jsem nejspíš viděl v kině nebo v televizi. Jako by se to týkalo života někoho jiného, jindy mi běhal mráz po zádech.

Režisér, Jiří Věrčák

(u pokusného maloprofilového vrtu nad levou částí Richardu I)

---

TAJEMSTVÍ ZAVALENÝCH CHODEB

Seriál Tajemství podzemní továrny Richard vznikl náhodou. Původně to měla být desetiminutová televizní reportáž o výstavě v památníku Terezín. Josef Růžička, v té době (1984) zaměstnanec památníku, si vzpomněl na případ šest let starý, kdy do podzemí kopce Radobýl do bývalé továrny Richard vlezli dva kluci. Dostali se tam jednou z větracích šachet v pátek odpoledne. V pondělí dopoledne záchranáři oba kluky našli, podle vyprávění očitých svědků na pokraji duševních i fyzických sil. Jen pro ilustraci, prostor, o kterém mluvím, má asi 30 kilometrů chodeb.
Josefa Růžičku napadlo, že by společně se záchranáři mohl projít podzemí znovu a najít nějaké předměty, které by se daly použít pro výstavu, pořádanou ke čtyřicátému výročí konce války. A stalo se. Průzkumu se zúčastnila skupina vedená šéfem záchranné služby dr. Erlerem. Používali při tom původní německou mapu z roku 1944. Později jsme tuhle mapu používali také, protože se ukázalo, že její německá přesnost je v podzemním labyrintu k nezaplacení. Záchranáři současně potvrdili hypotézu vojáků místní posádky z poloviny šedesátých let, totiž že chodba č. 301, která vede do staré části dolu, je uměle zavalena. Nejen ta, ale řada dalších chodeb vedoucích do této části dolu Richard, bylo odstřeleno nikoliv za účelem těžby, ale za účelem… no to právě nikdo neví. Na rozdíl od vojáků a různých amatérských průzkumníků dokázali horníci dost přesně označit přirozené a umělé závaly a u těch umělých rozlišit, které byly provedeny za účelem těžby a které za účelem nikdonevíproč. Zjistilo se s konečnou platností, že všechny chodby vedoucí do levé části podzemí jsou neprůchodné. Přitom – a to bylo tajemné a nelogické – v této části dolu nebyly nikdy provozy podzemní továrny, protože chodby byly pro výrobu příliš úzké a nízké. A Růžičkovi začala v hlavě strašit otázka, proč Němci na konci války odstřelili všechny přístupové cesty k té části dolu, kde nic nebylo. Pak se objevila svědectví bývalých vězňů z Richardu, kteří tvrdili, že na jaře roku 1945 přijelo ke „starému vchodu“ do podzemí Richardu (m. j. chodba 301 vede právě k němu) několik nákladních automobilů, z nichž příslušníci vojsk SS odnášeli bedny do podzemí. Když jsme se v roce 1984 začali s kamerou kolem Richardu motat, netrvalo dlouho a záhady nám začaly strašit v hlavě také. A strašily tam pět let.

---

ZMIZELÝ ARCHÍV

Původní desetiminutová reportáž se roztáhla do třiceti minut, a pak přibyl druhý díl a třetí, Tajemství podzemní továrny Richard skončilo jako celovečerní dokumentární film. Když byl odvysílán první film, ozvali se pamětníci, dostal jsem i velmi hezký dopis z tehdejšího Západního Německa, který mi připomínal, že mám rodinu, malé děti a že bych se měl na celou kauzu Richard vykašlat, objevili se mužové z vnitra, kteří, jak říkali, měli „tyhle věci“ na starosti. Někteří z nich se zjevně o podobné případy zajímali léta a jejich znalosti problematiky ztracených archivů a pokladů třetí říše byly obdivuhodné.
O co ve filmu vlastně šlo? Hledali jsme ztracený archiv. Vedly nás k tomu následující skutečnosti. V únoru 1943 žádá šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Ernst Kaltenbrunner (člověk s tak „dobrou“ pověstí, že mu při norimberském procesu odmítl podat ruku i jeho obhájce), aby část archivu jeho úřadu byla přesunuta do bezpečí.
Vyhlédnuté bezpečí se jmenuje Terezín, konkrétně tzv. sudetská kasárna. Od podzemní továrny Richard pět kilometrů vzdušnou čarou. Ke konci roku 1943 se do sudetských kasáren stěhují další písemnosti. Archiv gestapa v Brně, Praze, Českých Budějovicích. V polovině dubna 1945 vyjíždí z Berlína transport se zbytkem dokumentů Úřadu říšské bezpečnosti, které nebyly do Terezína přesunuty v roce 1943. Transport směřuje přes Drážďany, Cínovec, Teplice, Litoměřice a Prahu dolů do alpské pevnosti. Poslední zprávy o něm jsou z Teplic. Není třeba dodávat, že archivy gestapa (Praha, Brno, České Budějovice) ani archiv Úřadu říšské bezpečnosti se nikdy nenašly.

Ernst Kaltenbrunner

(u Norinberského soudu)

Na jaře roku 1945 se v Terezínských kasárnách začínají objevovat ohně, které pohlcují hromady dokumentů.

Všechno však oheň nepohltil….

  V budově sudetských kasáren byl v letech 1943 – 1945 uložen archiv gestapa z Brna, Prahy, a Českých Budějovic.

Na sklonku války byl celý archív odvezen.

Archív však nikdy nebyl nalezen a jedno z teoretických míst jeho ukrytí – likvidace je podzemí továrny Richard….

---

TAJEMNÝ MAJOR H.

Sedím v hospodě s majorem H. Nevím jistě, zda je major a jmenuje se opravdu H, ale vycházím z toho, co mi řekl. Vynořil se hned na začátku filmování. Moc toho nenamluvil, přijel, postával tiše, díval se. Naposledy jsem ho viděl, když jsme natáčeli druhý díl. Pak zmizel. Nedávno mi zavolal a pozval mě na pivo.
„V padesátých letech,“ začal z ničeho nic vyprávět, „někdy v první polovině, přijel do Prahy východoněmecký ministr vnitra Mielke a dal generálu Ripkovi seznam míst, kde by mohly být – podle výslechů důstojníků SS a wehrmachtu – ukryté archivy, zlato, umělecké předměty. Já jsem ten seznam viděl, Richard tam je.“
Vytáhl jsem blok a pero: „Můžu si dělat poznámky?“
„Ale jo,“ zabručel. „Ještě pátého května (1945) byla na Konopišti Kyjevská a Charkovská bibliotéka, respektive takový ty fajn kousky, který Němci ukradli. Pak ji v noci odvezli. Už se neobjevila. Ve stejný dny svážely k Hradištku auta i autobusy nějaké bedny. Tam u Davle, u Neveklova, tam něco bude. V Netvořicích, tam bylo pět tisíc esesáků z trestnýho komanda, to byli esesmani, kteří se něčím provinili. Ty party, jak nastupovaly po sobě, jedna likvidovala druhou. Nakonec nezbyli žádní svědci. Na Aberku, tam, co je Gottwaldova vyhlídka, tam je po levý straně svah, když to odkopáte, zjistíte, že to je něco jako lavinový pole, což je samozřejmě blbost, to je prostě jeden velkej zával.“
Dali jsme si další pivo. „Proč jste s námi už potom nejezdil?“ zeptal jsem se.
„No, to je složitý,“ řekl a po chvíli dodal, „vlastně je to jednoduchý. Oni mě z toho odvolali, přijel sem z Německa Wolf, který byl šéfem Stasi, a domluvil se s našima nahoře, že už není zájem ty věci najít, teda pokud jde o archivy, takže jsem s tím skončil.“
„A co vlastně chybí?“ zeptal jsem se.
„No tak takový ty notoricky známý věci, Jantarová komnata, obrazy z Drážďanský galerie a taky část maďarskýho zlata, belgický zlato, asi sedm a půl metráku našeho zlata ze státního pokladu, insignie Univerzity Karlovy a ty archivy, těch je dost.“
„Padesát let po skončení války, to jsou dvě generace, většina těch lidí je mrtvých nebo to jsou osmdesátiletí staříci, já tomu moc nerozumím, ale k čemu ty archivy mohou být dobré?“ ptám se.
„Tam jsou popsaný některý zpravodajský operace, krok po kroku, jak to bylo plánovaný, jaký to mělo průběh a výsledek, úspěšný i neúspěšný věci, no a určitý vzorce, který vycházejí třeba z lidského chování, systémů plánování, reakcí na určitý věci, ty vzorce jsou více méně pořád stejný. Zajímavý na těch archivech je to, že jsou německý, to znamená přesný. Padesát let není na překážku, heleďte současný evropský právo vychází z římského práva a to je starý dva tisíce let. Tam nejde o jména nebo konkrétní lidi, ale spíš o systém a ten tak rychle nestárne. Když je dobrej,“ dodal.

---

SMRT SENZIBILA

Na začátku někoho napadlo, že bychom měli spolupracovat se senzibilem. Osvětlovač Jirka, sám senzibil začátečník, tvrdil, že se dá najít nejen voda, ale taky kudy vede pod zemí kanalizace, kde jsou dutiny a tak. „Kdyby byl citlivý,“ pravil, „tak by mohl zjistit, jestli tam ten archiv je.“ Zavolal jsem do akademie věd, kde mi doporučili jistého ing. Slonka, který byl význačným senzibilem a navíc bydlel v Litoměřicích. Šokoval nás s neochvějnou pravidelností. Zatloukl například uprostřed stráně nad Richardem dřevěný kolík a řekl: „Hloubka patnáct metrů, zlato, devět metráků, 14 karátů,“ a šel dál. Tehdy vzbuzovaly jeho objevy úsměv na tváři, dneska si říkám, co jestli měl pravdu. Inženýr Slonek náhle zemřel, když jsem byl ve střižně s druhým dílem filmu.

 senzibil - pan Slonek

---

V HLAVNÍ CHODBĚ

Psal se rok 1989 a my jsme se konečně provrtali do dolu. Díra o průměru 120 cm vedla skoro do hlavní chodby v levé části. Nazývám ji hlavní, protože jako jediná neměla číselné označení. Skoro říkám proto, že mezi námi a chodbou bylo ještě půl metru betonu a ing. Novák z Vodních zdrojů, který šéfoval vrtné soupravě, pravil, že do betonu vrtat nejde. Jirka Chládek, naše pyrotechnická víla, koupil v domácích potřebách velký plechový trychtýř, naplnil ho plastickou trhavinou a tuhle kumulačku (jeho termín) spustil dolů. Odpálil, ale s betonem to ani nehnulo. „To by chtělo nacpat to tam růčo,“ řekl Chládek. Sednul jsem si s Chládkem na prkno, které jsme měli zavěšené na autojeřábu nad vrtem, a pomalu se snášeli na dno. Šachta byla hluboká jednadvacet metrů, nezapažená, ze stěn stékala voda a trochu se to drolilo. Otvor s kolečkem modré oblohy nad námi se zmenšoval a já jsem viděl jen kameramana Petra Hykše, který byl nakloněný před zárubeň. Točil, jak sám říkal, aby ta komise, co to bude vyšetřovat, měla dost důkazů. Dole jsme do díry v betonovém stropě nacpali sedm kilo plastiku a vyjeli nahoru. Po odstřelu se kouř začal rychle rozptylovat a sotva za hodinu jsme projeli dírou dolů a procházeli, poprvé od konce války, hlavní chodbou levé části dolu Richard. Už během vrtání jsme si vytipovali jako cíl takové „náměstíčko“, k němuž směřovaly chodby 311 a 312, které podpíraly dva vápencové sloupy. Jak řekl ing. Vočadlo z báňské záchranné: „Státní poklad bych tam srovnal dvakrát!“ Báječné místo, vlastně takový obří skalní trezor. Bohužel obě chodby byly po pár desítkách metrů také zavalené. Našli jsme místo, kde by se vápencová stěna dala prostřelit, a také jsme to udělali. Nicméně konec byl smutný, protože v tom našem náměstíčku někdo někdy odstřelil oba vápencové sloupy, a my jsme bezmocně koukali na stovky nebo tisíce tun balvanů, které nikdo nikdy neodtěží, protože chodby, které sem vedou, jsou nízké a úzké.

---

VÍKO OD RAKVE

A tehdy se zrodila druhá teorie. První teorie předpokládala, že když si něco někam schováme, chceme to později vyzvednout. A ta druhá teorie předpokládala, že když něco není možné utopit, spálit, zničit, je třeba to pohřbít tak, aby to nevyzvedl nikdo nikdy. A mě napadlo jedno slovo ze zprávy dr. Golda z Říšského důlního úřadu, který při hodnocení bezpečnosti „höhle Leitmeritz“ (jeskyně u Litoměřic) použil termínu „sargdeckel“ – víko od rakve.
Bylo to zajímavých šest let, co jsme jezdili do „höhle Leitmeritz“. A pokud jde o ten archiv, já věřím, že tam je. Kdybych byl senzibil Slonek, postavil bych se na kopec, zatloukl tam dřevěný kolík a řekl: „Papír v dřevěných bednách, linkovaný, popsaný, sto tisíc stránek, nemůžu přečíst!“ (Bodejď by ne, když neumím německy.)

27. 12. 2001 napsal Jiří Věrčák

Na závěr ještě výřez z mapy dolu (zdroj mapy – Krasová deprese).

výřez  mapy dolu

(zdroj mapy – Krasová deprese)

V pravé dolní části je chodba 301, kde by se mohl nacházet archiv.

Je to pouze jedno z mnoha míst a levá část je tak moc  rozsáhlá…

---

Fotogalerie

fotografie jsou pořízeny z filmu – Tajemství továrny Richard

Natočeného v letech 1984 – 1985, 1986 – 1987, 1989 – 1990

AUTOR: Jiří Věrčák

 Vstup do podzemní továrny Richard I

 Je otevřeno – račte dál.

Po mnoha letech, jsou mohutná vrata opět otevřena.

Bohužel pro hledání ztraceného archívu je to málo a tudy cesta nevede.

(otevřeno pro potřeby natáčení – stav v roce 1984)

 Proniknout do levé části dolu z prostor Richardu I se nepodařilo.

Všechny možné přístupové cesty jsou odstřeleny a zavaleny.

 Členové televizního štábu – rok 1984–85

Jistá naděje svitla po objevení nenápadného zbytku vstupního portálu do Richardu I – chodby A/B

(stav okolo roku 1980)

Ani průzkum tohoto podzemí nepřinesl žádané výsledky – štola byla po několika metrech neprůchodně zavalena.

 Hrot tužky označuje na mapě místo, kde byl objeven vstupní portál A/B do Richardu I.

Všechno je to málo. Levá část je stále nepřístupná.

Nadešel čas použít jiné řešení a tak přijíždějí profíci …….

 První – pokusné místo bylo vybráno nad Richardem I – stařiny a přilehlé prostory muničního skladu.

(pokusné pravděpodobně proto, že bylo potřeba ověřit si přesnost určení štol podle map a za pomoci proutkaře pana Slonka)

Tento pokus o průnik nepatřil k nejpovedenějším.

Vrt pronikl částečně do štoly a částečně do materiálu (viz následující foto)

Při pokusu o spuštění kamery do vrtu bylo zjištěno, že z důvodu zúžení profilu kamera neprojde.

V každém případě to znamenalo rozhodnutí, že se bude vrtat na „ostro“ a nad levou částí dolu……….

 Spodní část průzkumného vrtu.

 Vrtná korunka pronikla částečně do chodby a částečně zůstala ve stěně. Stačilo málo a tento vrt se nepovedl.

.. od natáčení prvního dílu dokumentu uběhlo několik let

Do prostor ležících nad levou částí dolu se začala navážet zemina ze stavby nových mrazíren 

Uběhlo několik měsíců a pan Věrčák se vrací společně ze štábem a novou technikou – georadarem

To však není všechno, jistota musí být a proto je kromě georadaru použito i přesného měření.

Po mnoha úpravách a přeměřování je určeno vytyčovacích bodů okolo křižovatky chodeb 311 a 312.

Znovu je vyvrtáno několik maloprofilových vrtů. Tentokrát již nad levou částí dolu

V tomto případě vrtání proběhlo bez problémů.

Po několika hodinách vrtání se vrtná hlava probořila do dutiny

Do vrtu je zovu spuštěna kamera a je možné konstatovat „jsme v levé části Richardu“………

 Přijíždí těžká technika.

Vrtná souprava zapůjčená od vodních staveb Praha, dokáže vytvořit „díru“ o průměru 120 cm.

V místě maloprofilového průzkumného vrtu se do země zaboří mohutný vrták.

A po několika hodinách….

 …. v hloubce 21 metrů vrtná hlava zastavila a přes veškerou snahu se vrták již hlouběji dostat nepodařilo…

….co je dole? Co nás nechce pustit dál?

 Po spuštění do vrtu byla příčina zjištěna. Vrták se dostal na tvrdé vápencové podloží.

 Je potřeba něco udělat.

Všichni pryč, bude se střílet….

(tento pokus se nepodařil. Richard si své tajemství střeží a tenhle „malej“ váleček není to, co by jej pokořilo….

.. a tak to zase ne! Přitvrdíme ….

….4…. 3…. 2…. 1….

 …….. P R Á S K ….

Po desítkách let je cesta do levé části dolu otevřena.

Vrt je v jeho nejnestabilnější části ještě potřeba vypažit ocelovou rourou a ….

Krátká válečná porada…

Vybudovat lešení pro snazší cestu do tajemných hlubin

A „vzhůru“ – tedy, vlastně dolů do hlubin…

Jsme uvnitř levé části dolu Richard I.

Po kolika letech???

Kontrola pomocí detektoru. Nikdo neví, zda někde nečíhá výbušná nástraha.

Zbytky po těžbě a vlastně i po předcích…

„Zdař bůh“

 Další hmatatelný nález – důlní trhavina DONARIT

Pomalu postupujeme bludištěm chodeb dál. Země je poseta kusy opadaného vápence.

Bílá místa na mapě se začínají vybarvovat.

Na mapě se stále častěji  objevují Červená místa, kterými označujeme neprůchodné závaly, u nichž znalci potvrzují jejich umělý původ.

U každého závalu kontrolujeme detektorem přítomnost kovu a posléze se snažíme o průnik za zával – marně….

Nad hlavou máme velké bloky vápence, který hrozí, že se každým okamžikem uvolní

Naopak jiné chodby jsou vyzděny a nebýt vytrhaných kolejí působí dojmem, že se  sem za chvilku někdo vrátí.

Umělá zakládka na boku chodby je vystavena z nepoužitelného materiálu.

A další z mnoha umělých závalů.

Nakonec už zbývá na mapě jediné bílé místo. Přistup do něj, však není možný – všechny cesty jsou pečlivě zavaleny…

Zbývá jediné řešení. Podle mapy určujeme místo kde je stěna nejslabší.

Po poradě s pyrotechnikem se rozhodujeme, že si vstup nenápadně, potichounku prostřelíme…

Konečně jsem uvnitř poslední části dolu ….

 ….. vše je marné – nikde nic.

Šest let naděje, že se nám podaří rozluštit tajemství Richardu, končí obrovským zklamáním…….

Konec????

---

Co ukrývají tuny odstřeleného vápence v neprobádaných sestřelených chodbách levé části.

Je to opravdu tajemný archív gestapa? ……

 …či ještě tajemnější plány zbraní odvety? ….. zlato? Jantarovou komnatu? A nebo je to jedna veliká mystifikace?...... kdo ví….

Děkuji Vám pane Věrčáku!

Závidím Vám, protože jste se dostal do míst, kam já už se nikdy nepodívám.

Váš vrt se sesunul a já nevěřím, že se ještě někdo odváží jej znovu otevřít.

Ještě jednou moc děkuji.

Roman Gazsi

---

ZDROJ INFORMACÍ:

Text článku přejat z časopisu Koktejl

Černobílé fotografie použity z dokumentárního filmu

Tajemství továrny Richard

Popisky fotografií Roman Gazsi

---

Závěrem

Šachtu, která zůstala po vrtu České televize, lze ještě dnes poměrně snadno najít. Nedaleko od úzké cestičky vedoucí vedle nově budované střelnice. Lze spatřit betonový panel, který ukrývá ocelovou rouru, která zabezpečovala v době natáčení vrt před neočekávaným pohybem (závalem).

WGS-84

N50⁰ 32' 19,87”

E014⁰ 06' 01,90

Bohužel dnes je již bezpředmětné se pokoušet do vrtu dostat. Dno šachty je uzavřeno závalem, ocelová roura se pomalu boří do země a v bezprostřední blízkosti vrtu se zemina pod panelem propadá a obnažuje ocelovou rouru.

V době jarního tání byla uvnitř hladina vody. Což je neklamná známka toho, že dno je neprostupné. Veškerá voda, která po cestě v době tání nebo dešťů teče, končí uvnitř vrtu. Není tedy těžké domyslet se, jak to uvnitř podzemí asi bude vypadat. Nemluvě o tom, jak by se navlhlá hornina v případě otevření a změny mikroklimatu zachovala.

A tak se zdá, že Richard si svá tajemství ponechá i nadále. Můžeme se tak nadále dohadovat co se může ukrývat pod mnoha závaly. Neexistuje žádná technika, která by dokázala podzemí vyčistit. A jediné možné řešení by bylo odtěžit celý kopec Bídnice, ale to už je opravdu scifi. Otázkou je kam se poděl náklad několika nákladních automobilů, které na konci války ….. Ale to už se zase vracím na začátek této stránky. Přečtěte si znovu ještě jednou, co pan Věrčák píše, ať máte stejně neklidný spánek jako já J

R. G.

 Vrt České televize dnes.

Voda protékající okolo ocelové roury vsunuté do vrtu vyplavila narušený vápenec a  jíl.

V okolí vrtu dochází k pomalému sesouvaní horniny.

 Pohled směrem k vrchní části vrtu

 Pohled na dno zasutého vrtu.

 Spodní část vrtu je nepřístupně zasuta. Tady cesta končí.

Konec ??

na úvodní stránku