Plánování výstavby

 V zimě 1943 – 44 se v tzv. Sudetech uskutečnila rozsáhlá pátrací akce. Jejím cílem bylo objevit vhodná místa pro budování podzemních továren. Právě Sudetům byla věnována zvláštní pozornost, neboť se zdálo, že velká vzdálenost od fronty ochrání tato území před nálety. Tak byly nalezeny tři vápencové doly pod vrchem Bídnice, kde se už více než 80 let těžil hlubinným způsobem vápenec. 

Největší důl patřil a.s. společnosti „Leitmeritzer Kalk und Ziegelwerke“, která zde těžila ještě v roce 1943.

Další dvě firmy – „Josef Höring Betonwerke a Kalkbruch Lopata“ ukončily těžbu již před válkou.

V září 1943 byl vypracován přesný technický popis dolu.

Dne 4. listopadu 1943 požádal Reichsamt für Bodenforschung litoměřickou vápenku a cihelnu o okamžité zaslání plánů dolu. Připojil poznámku, že se jedná o důležitou státní věc.

V březnu 1944 byl podrobný technický posudek vypracován i na důl firmy Höring a Lopata.

Začátkem roku 1944 přijela do Litoměřic skupina německých inženýrů. U stavitelské firmy Krause a Walter byly pro ně vyhrazeny kanceláře do té doby, než bylo postaveno několik baráků poblíž vchodu do podzemí. Přivezli s sebou přesné plány podzemních prostor a výrobních hal, které se tu měly budovat. To už byl projekt na všech dokumentech označován krycím názvem "Richard".

Výsledkem snažení bylo rozhodnutí o vybudování velké podzemní továrny v dolech u Litoměřic firmou – Elsabe A. G. (ELSA – B??), což bylo krycí jméno pro firmu Auto union v německém městě Chemnitz. Továrna dostala krycí název RICHARD.

Někdy byla továrna  označovaná i krycím jménem B 5 (B5 – Richard). Označení B znamenalo stupeň připravenosti.

Druh výroby byl v továrnách vybírán podle připravenosti prostor pro výrobu. Tam, kde mohla být výroba započata ihned, bez úprav výrobních sálů (např. proto, že tam nějaká výroba probíhala již před válkou), bylo provedeno zařazení do projektu "A".

Tam, kde bylo potřeba prostory nejprve upravit (rozšířit apod.), byla budoucí továrna dána do projektu "B".

Technologické provozy dolu Richard  

(lokalita a datum pořízení fotografie není znám)

Portálový jeřáb nedaleko od odbočky k Richardu I.

(datum pořízení černobílé fotografie není znám)

Černobílé fotografie jsou v originálu přechovávány v archivu Památníku Terezín 

Výstavba továrny

Za účasti více než 50 firem z Litoměřic, ale i z různých částí Německa, vyrostlo na povrchu i v podzemí obrovské staveniště.

Z hlášení zaslaného v březnu 1945 na OT-Einsatzgruppe (úřad Speerova ministerstva) v Praze vyplýval rozsah stavebních prací na Richardu I.

Na jeho stavbu bylo určeno 17 milionů marek. Ke konci března 1945 bylo prostavěno již 12.800.000 marek. Předpokládalo se, že bude třeba 1.200.000 pracovních dní, aby byla stavba dokončena. V březnu 1945 z nich bylo vyčerpáno 820.000. Stavba Richard I měla být ukončena 1. 8. 1945. Byly zde nasazeny 3 bagry, 2 pásové traktory, 6 dopravních pásů, 38 lokomotiv, 2 silniční válce, 4 kompresory, 22 míchaček na beton, 344 malodrážních vozíků a položeno 20 km kolejnic.

Pochopitelně bylo třeba značného počtu pracovních sil.  Pracovalo tu asi 1.200 civilních zaměstnanců stavebních firem včetně ostarbeiterů – východních dělníků zavlečených na nucené práce.

 Největší část levných pracovních sil, v počtu až 4.000 denně, tvořili vězňové  koncentračního tábora Litoměřice a Terezín.

V úloze stavebníka Richardu vystupovalo Speerovo ministerstvo zbrojení. To také stavbu financovalo. Za součinnosti Speerových zmocněnců řídil stavbu SS-Führungsstab B5 (adresa Lovosice 2, poštovní schránka 212), který později dohlížel i na výrobní program.

Jeho vedoucím byl Obersturmführer Werner Meyer, od ledna 1945 Sturmbannführer Alfons Kraft. SS-Führungsstab byl podřízen ing. Kammlerovi, vedoucímu stavebně-technické skupiny u hlavní hospodářské správy SS. Zástupcem Führungsstabu byl stavební rada Pawlovski. Mezi další členy patřili ing. Hampe, Baumann a jiní.

Stavební práce byly zadány berlínské firmě Mineralöl Baugesellschaft a podílelo se na nich dalších 43 firem.

Jednou z prvních firem podílejících se na výstavbě Richardu byla Sudetenländische Bergbau A. G., která prováděla hornické práce jako např. hloubení a rozšiřování chodeb.

Z dalších jmenujme Polenski a Zöllner, Blatrusch, Gebrüder Umlauft, které byly objednané především na výztuže chodeb aj. Budování Richardu se zúčastnilo i několik litoměřických firem, které vytvořily k tomuto účelu stavební společnost "Baugemeinschaft Leitmeritz".

Řízením stavebních prací pověřila provádějící firma Mineralöl Baugesellschaft tzv. Bauleitung Richard (adresa Lovosice 2, poštovní schránka 216), v jehož čele stál ing. Volk.

V korespondenci se někdy objevila adresa "Herrn Richard, Leitmeritz", ale to pouze u firem méně znalých poměrů. Mezi pracovníky Bauleitungu patřili ing. Knie, Milewski, Lorenz, Senftleben a další.

Na povrchu bylo vystavěno velké množství účelových staveb: kanceláře firem, opravárenské dílny, skladiště nářadí a materiálu, sklad hotových výrobků, železniční překladiště i k němu vedoucí úzkokolejná dráha. V okolí vchodů do podzemí, na přilehlých stráních a podél příjezdové silnice a železniční vlečky stály všude dřevěné baráky. Železnice byla o rozchodu 600 mm.

V Litoměřicích byla vybudována výkonná čerpací stanice. Odtud byla z řeky Labe čerpána užitková voda, kterou k továrně přivádělo vodovodní potrubí o délce 2 km až do filtrační stanice. Upravená voda byla následně shromažďována ve čtyřech železobetonových nádržích. Z nádrží byla voda přiváděna do podzemí jednou z původních zděných větracích šachet. (Vodovod mohl svou kapacitou zásobovat město větší než Litoměřice. Po válce  byla část systému využívána pro potřeby zahradnictví na závlahy).

 Zásobování plynem bylo vyřešeno položením dálkového plynovodu z Mostu.

 
Jako první se započaly upravovat venkovní i vnitřní prostory v Richardu I.

V květnu 1944 se začal s úpravou podzemní haly v Richardu II.

Úseku Richard III. byla věnována nejmenší pozornost, ale i tam se na podzim roku 1944 pravděpodobně začalo pracovat na stavebních úpravách podzemí

Ačkoliv se mělo jednat o odlišné druhy výroby i odlišné firmy, byla tři samostatná důlní díla navzájem propojena.

Nové využití předpokládalo velké stavební úpravy, protože vyhloubené stávající prostory po těžbě vápence byly nízké a nejvýše 3 metry široké.

Bylo potřeba rozšířit, zvýšit a zpevnit chodby. Ty byly zajišťovány výdřevou a železobetonovými pásy. Stěny chodeb se stříkaly cementovým mlékem, čímž se předešlo větrání vápence a bylo dobře vidět opady.

Na jiných místech se opadům zamezovalo použitím pryskyřice. Tu bylo možno použít i na zpevnění stěn a stropů (zde se patrně jednalo pouze o prostory, kde měla být umístěna citlivější  strojní technologie).

Nejstarší páteřové štoly byly vyzdívány glazovanými cihlami, které dobře odolávaly jak povětrnostním vlivům, tak i vlhku v podzemí. Někdejší páteřové štoly v systému továrny plnily převážně podružnou funkci štol vedlejších. Důraz byl kladen na funkci únikových cest. Jako jediné byly opatřeny v místech styku s novými páteřovými štolami ocelovými mřížemi. Jinak bylo k oddělení jednotlivých pracovních sektorů užíváno vrat, kde rám tvořily trámy či fošny a plošnou výplň síť z ostnatého drátu.

Zbytky vrat s výplní ostnatého drátu sloužící k oddělení jednotlivých pracovních sektorů

Upravené haly a sály v podzemí byly 15–20 metrů široké, 6 metrů vysoké a až 100 metrů dlouhé. Měly betonovou podlahou, stěny i stropy.

Důl měl vlastní elektrické osvětlení, vlastní vodovod a vytápění, větrací šachty se zařízením na ohřívání, nebo chlazení vzduchu.

V podzemních halách bylo postaveno mnoho kanceláří, skladů, transformátorové stanice a další zařízení a pomocné provozy pro zabezpečení chodu továrny.

U vchodu do podzemí byla umístěna dálnopisná a telefonní  ústředna, spojující Richard přímo s Berlínem a zřejmě i s Prahou.

V halách bylo vybudováno několik výrobních linek – kovoobráběcí stroje všech možných velikostí a druhů. Vlastně celá pásová strojní výroba.

Vlastní výrobu továrna zahájila počátkem listopadu 1944. V lednu roku 1945 se pracovalo asi v patnácti výrobních halách.

Stavba probíhala průběžně až do května 1945. Nikdy však nebyla celkově dokončena.

Mimo jiné použity části článků:

Martin PŘIBIL: "Doly a podzemní továrny Richard".

IN: Krasová deprese, č. 6, 1998. - Str. 24-33 + mapa formátu A2 v příloze. - ISSN:1214-6021.- (www.krasovadeprese.net)

a

Památník Terezín. V dubnu 1967 - napsal Jiří Křívský a Marie Křížková

 Vybrané černobílé fotografie - Archiv Památníku Terezín.

 na úvodní stránku